25. Jesenická 70, 10. 3. 2013

Čtvrtek, 14. března 2013, 18:07 – Ferda – Zima 2012/13

Po dlouhých 23 letech se letos znovu jel jeden z nejtěžších závodů v běhu na lyžích, Jesenická 70. Byla to velká událost. Televizních štábů přijelo víc než na Vasák (reportáž ČT, od 23 minuty) a tak jsme nemohli chybět ani my, pražští otužilci, teda lyžaři. Zázemí a teplo domova nám před startem poskytl Honza Klusoň v Šumperku.

Závod se zdál být poněkud daleko, ale vlakem jsme v Šumperku byli coby dup. A tak jsme večer před závodem mohli prozkoumat všechny hospody v Šumperku, abychom večeři sehnali až v kavárně. Po velkém talíři s malou náplní jsme se vydali připravit ski. Předpověď se nám to snažila ztížit. Na hřebenech mělo mrznout a sněžit. Na startu a v nižších partiích trati mělo být nad nulou a pršet. Jako nejlepší volba se mi zdálo půjčit si od nějakého německého důchodce RCSka se šupinkama. Jelikož žádný na blízku nebyl, nezbylo nám nic jiného než si zažehlit tenkou (někdo radši tlustší a delší - kopce prý jsou prudké) vrstvu gumy a ráno už se uvidí. Kdyby někoho zajímalo co jsme mazali na skluz, tak já jsem namazal jednu vrstvu žlutého LF od Toka, víc se mi s lyžemi dělat nechtělo. Kluci dávali něco jako LF7 a přes to LF8.

Start

Ráno bylo pošmourné. A jelikož ani v Šumperku nebylo vidět na krok, tak nás velmi zajímalo, jak bude na hlavním hřebeni Jeseníků. Plni napětí jsme se vydali na start. Odprezentovali se a zjistili jak to bylo s nočním sněžením a teplotou. Nesněžilo a nemrzlo. Na startu +3 °C, na Ovčárně +2 °C. Což velmi ulehčilo mazání ale ztížilo závod. Jelikož jsme klistrů měli příliš a nemohli si vybrat, tak jsme na skluznice dali skoro všechny. Vzali jsem to od stříbrné fialky, univerzálu po červený a utěšovali se, že sníh není blbec a vybere si.

Na start dlouhé trasy se postavilo více než 100 odvážlivců. V půl deváté pod dohledem kamer se odstartovalo. Na to, že do cíle zbývalo ještě 70 km, jeli kluci pěkně rychle. A tak se stalo, že po úvodním zahřívacím kolečku kolem Skřítku přišlo první kratší stoupání a zvýšení tempa. Já hlupák nerozvážný jsem nezůstal v klidu a ujíždějící dvojičku dostihl. Po krátkém klesání přišlo první pořádné stoupání (cca 350 m na 3,5 km). Z trojice se stala dvojice a za námi díra, tak jsme chvílemi pochodovali jak Northug na MS abychom se náhodou nestrhali. Po kopci měla přijít odpočinková, lehce dolu nakloněná, rovina. Jenže sníh byl těžký mokrý, lyže nejely a na odpočinek nedošlo. Na Alfrédce jsme se pěkně občerstvili a vydali se turistickým tempem na hlavní hřeben vstříc mlze. Jaké to bylo překvapení když nás přivítalo sluníčko a výhledy. Prostě paráda. Při stoupání nás dojeli zezadu další rychlíci a skupinka na čele čítala 5 lyžníků. Pospolu jsme přejeli hřeben, pozdravili turisty, na Vysoké holi jsme se pokochali výhledy na Petrovy kameny a Praděd a vydali se vstříc Červenohorskému sedlu. Na Ovčárně jsme vjeli do mlhy a chytl se nás televizní skůtr (můžete se podívat na TV :)) , mimochodem pěkně smrdí. V jeho doprovodu jsme skoro zdolali Praděd. Těsně pod vrcholem jsme uhli a začali klesat. Zde se ukázalo, že mé lyže nejsou nejrychlejší a kluci ujížděli. Naštěstí kolega z NMnM měl lyže ještě o chlup pomalejší a tak jsem na stíhání rychlíků nebyl sám. Párkrát jsme je ještě dojeli, ale v posledním sjezdu na Červenohorské sedlo definitivně odjeli.

Petr občerstvuje na Červenohorském sedle

Bohužel neodjeli jen oni, ale i síly. Cestou zpět na Ovčárnu nás čekala, již každého osamotě, hřebenovka přes Výrovku, Malý a Velký Jezerník. Kdo nejel, tak jsou to dlouhatánské stromečky táhnoucí se do nebe, kde by se hodil cepín a mačky (možná jsem byl jen unavený). Nějak jsem přežil a dostal se na Ovčárnu a před sebou viděl druhého i prvního. Pln optimismu jsem se tedy po občerstvení vydal po sjezdovce na Petrovy kameny. Kopec jak blázen. S ním přišly i křeče a černé myšlenky. Nějak jsem se dostal na vršek a doufal, že půjde jet soupaž. Nešlo to, i při něm se křeče ozývaly, navíc i do rukou. Horko těžko jsem se dostal na Jelení studánku, kde čekal prudký úzký sjezd dolů na Alfrédku. Plužit jsem nezvládal, tak jsem křižoval lesem a občas raději spadnul. Na Alfrédce jsem si pěkně zastavil. Najedl se. Vypil spousta jonťáku, jeden speciální s extra množstvím soli a vydal se pomalu (14 km do cíle) směr cíl. Sůl překvapivě pomohla (křeče se ozvaly až ve vlaku :)), rovinku za Alfrédkou jsem projel docela rychle. Za občasného povzbuzování turistů jsem se velmi přiblížil Pepovi Vejnarovi, který vypadal velmi unaven. Z dlouhého kopce mi naštěstí neujel a v následném stoupání jsem mu dokonce ujel. V závěrečném kolečku kolem Skřítku jsem měl dost, ale zezadu se naštěstí nikdo nepřiblížil. Díky tomu jsem v klidu dojel do cíle a byl rád, že jsem rád. Teda ještě jsem musel dávat rozhovory pro televizi :).

Kluci postupně dojížděli. Petr se poučil z mých neúspěchů a zkušeně dojel na 10. místě. Ostatní dojeli nedlouho po něm.

Závod byl velmi pěkný, ale nesmírně náročný. Dovolil bych si tvrdit, že nic těžšího se u nás opravdu nejezdí. Převýšení skoro 2000 metrů, kopce prudké, rovin jen málo, odpočívat nebylo kde. Všichni kdo dojeli jsou borci. Mimochodem nejstaršímu účastníkovi bylo 71 let a skončil v první polovině, smekám.

Na závěr pár čísel:

Kompletní výsledky najdete v přiloženém souboru.

Přílohy:

• výsledky