Bedřichovský Night Light Marathon 2016 aneb devatero příkoří

Neděle, 1. ledna 2017, 16:26 – Petr – Zima 2016/17

Předposlední večer v roce jsme se konečně dočkali - poprvé vyrazili na otevřený závod. Hned se jednalo o ten velice unikátní - čelovkový Night Light Marathon. Za vynikajících sněhových podmínek jsme očekávali rychlé kilometry i originální zážitky. A i když mně se často dějí různé věci, někdy se sejdou a je pak o čem psát - dnes tedy o příkořích.

Po zpoždění způsobeném pomalou registrací (v předpokládaném čase startu totiž ještě mnozí neměli číslo) jsme promrzlí vyrazili na trať. První příkoří tudíž nemůže znít jinak než přepálený start. Taktika byla jasná - začít dostatečně rychle, abych nebyl někde vzadu a v kopci z Kristiánova pod Holubník mě nezpomalovali soupeři, kteří umí rychle po rovině, ale nahoru již tolik ne.

Záměr vyšel na 200 %. Již v kopci od Blaťáku se mi jelo významně hůře než jsem zvyklý - a z Kristiánova jsem už vůbec nemohl. Nejdříve mě předjel Petr, před kterého jsem se dostal již na stadiónu svými mohutnými soupažemi. (Ze sta zhruba srovnatelných klasiků je jich devadesát devět rychlejších v soupažích a pomalejších v kopcích - Petr je stý.) Pak už mě předjížděl jeden za druhým.

Pod Holubník jsem se tedy sotva vyšplhal - naštěstí v následné rovince se dalo vzpamatovat a až k Buku jsem se bez problémů (přitom celkem rychle) vezl za různými lyžaři jedoucími jen poloviční trať. Z té dlouhé mě stojícího již nikdo nepředjel na více než chvilku - čímž se dostávám k druhému příkoří, totiž nesvítící čelovce.

Sjíždím takhle od Buku na stadión na otočku do druhého kola - dva rychlejší spurtují do svého cíle a ujíždí mi, ostatní jsou daleko vzadu. A najednou - TMA. A to úplně, což ve dvacítce není úplně příjemné. Raději jsem spadl na kraj - a snažil se spravit čelovku. Poslepu, v rukavicích a se zmrzlými prsty mi to moc nešlo - a projíždění soupeřů mi vůbec nedělalo radost.

Ležel jsem tam celkem dlouho, už jsem si myslel, že budu muset vzdát - nakonec jsem se však rozjel. Na stadión jsem sjel, i když pomalu - a mohl se vydat do druhého a posledního kola. Napodruhé jsem již byl již opatrnější, takže se mi jelo o dost příjemněji. Navíc tam bohužel bylo koho předjíždět - jednoho za druhým jsem míjel, ani se nebránili.

Ne že by kopec byl úplně bez práce - ale po sjezdu ke Hřebínku jsem se cítil již odpočatý a plný sil, že i bez najetých kilometrů bych na Novou Louku nevyrazil o moc lépe. To jsem však nevěděl, že mě potká další příkoří - nešikovnost.

V té době jsme již předjížděli ty, co jeli ještě první kolo. A u jednoho jsem plně úspěšný nebyl - následoval pád, čelovka uletěla (ale svítila dál, toto jí najednou nevadilo), a za chvilku projetí soupeře, kterému jsem od Hřebínku pracně ujel. No co, není to poprvé, co jsem se válel. Tedy ne že bych měl příliš energii vymlouvat lyžaři, který se dle svého názoru nedostatečně uhnul, jeho opakované omluvy - ale myslel jsem si svoje, totiž že jsem za to mohl já.

Do cíle jsem i tak dorazil (s klasickou prohrou v závěrečném spurtu se soupeřem, kterého jsem předjel pár set metrů před cílem rozdílem třídy). Probrali jsme zážitky s ostatními a s výletníkem Jirkou vyrazili do Liberce. Nejedná se však ještě o konec, přichází poslední příkoří nazvané ztráty a nálezy.

Na pokoji jsem postupně zjistil, že nemám tablet a jednu lyži. Tablet jsem našel ráno v autě, ale chybějící lyže stále nikde - přitom jsem si byl skoro jistý, že den předtím jsem si jich na stadión bral sudý počet. Vyrazil jsem jí hned po zaparkování hledat - protože jsme byli na Maliníku, bylo cestou na stadión dost času přemýšlet, kde asi mohla zabloudit. Naštěstí na mě čekala a užívala si krásného rána.

Dobře, možná těch příkoří nebylo úplně přesně devět - ale takhle to lépe zní. Navíc jako diplomovaný matematik mám právo nemít ve své aktivní slovní zásobě tak vysoká čísla (pozorný čtenář si mohl povšimnout, jak dlouho jsem příkoří zvládl číslovat) a zhruba to sedí.

A ještě shrnutí na závěr - závod byl šíleně hezký, sněhu spousta, lyže krásně jely. Doufám, že za rok se zúčastním zase. A ostatní navíc ještě dosáhli slušných výsledků (viz dále) - i když Ferda má důtku, že jel jen jedno kolo. Proto se budeme pro tentokrát hlásit i ke Kubovi (přece jen má více semestrů na MFF než my tři ostatní dohromady), aby bylo hned vidět, o kolik Ferdu porazil.

Bedřichovský NLM 35 km (volně)

Bedřichovský NLM 17 km (volně)